Svépomocí aneb opravdu budeme stavět dům?

Jsme spolu už dlouho, nevezmeme se? Tak jo, ať se něco děje. Alespoň nebudeme muset řešit, zda jsme pro sebe ti praví. Respektive časem to asi začneme řešit znovu, ale prstýnek to krátkodobě utlumí. A dlouhodobě pak zkomplikuje.

Začneme spolu bydlet. Jsme po škole, takže nemáme peníze. Nejrychlejší řešení je pronajmout si byt v paneláku. Sedm tisíc měsíčně nájemného za 1+1. Miniaturní obývák a ještě miniaturnější kuchyň. Nad i pod, všude samí důchodci. A všichni mají hafany. Chlupatý. Děláme, že je to v pohodě. Jsme spolu, máme klid. Oba jsme z vesnice, ale na co zahrady a dvorky, zbytečně je s tím práce.

Tak jo. Je to neúnosné. Vyhazujeme peníze z okna a jsme tu jako v kleci. Možnosti? Na vesnici k rodičům. Pěkně do prvního patra, oni v přízemí. Nikdy.

Dobře, je to ještě neúnosnější. Půjdeme na vesnici. Je 18 kilometrů od města, ve kterém jsme teď. Ušetříme za nájem a předěláme si vršek k obrazu svému. Bude to v pohodě. Nebudou nám tam chodit. Budeme mít oddělené vchody. Společná bude jen zahrada a dvůr.

Stěhujeme se. Nevěříme tomu, že jsme do těch dvou pidi místností narvali tolik krámů. Dva plné Tranzity, tam a zpět. Zase na vsi. Uleháme na palandy v prázdné místnosti. Posloucháme klekání. Jsme tak vyčerpáni, že usínáme v osm hodin. Kde jsou všechny ambice? Chtěla jsem žít v New Yorku nebo alespoň v Londýně. Taky jsem chtěla být milionářka, ale to třeba ještě přijde. Ale z téhle díry se asi jen tak nevyhrabu. Bydlím ve vesnici tři kilometry vzdálené od té rodné. Jak hrdě jsem šla po maturitě užívat vysokoškolského života do víru velkoměsta. Diplom mám a bydlím zase v díře uprostřed ničeho.

Jdu do Jednoty. „Paní, kde tady je JZD?“ pořvává na mě chlápek z oprýskané dodávky. „Pořád po hlavní“ odseknu mu. Po té jediné, co tu je. Chtěla jsem, aby se mě ptali, kde je 5. avenue a ne na JZD. A paní...jsem stará! Stará a bydlím na vsi. Zase! Mám snad depresi nebo co.

 „Trhni si nohou!“  radím láskyplně manželovi. Poměrně frekventovaná fráze po pár letech manželství řekla bych. „Leonkóóó“, ozve se zespoda. Tchýně pod schodoma. No tě pic! Určitě to slyšela. Nahodím výraz hodná snacha a jdu se slušně optat co potřebuje. Nese nám rajčátka. Z vlastní zahrádky. Je hodná. Nemůžeme tu zůstat bydlet, to je jisté.

Měníme okna, protože ta stará už nešla pořádně zavřít. Všichni jsou spokojení, protože je to znamení. Jako kdybysme volali: Zabydleli jsme se, usídlili, zapouštíme kořeny. Investujeme a budujeme hnízdečko.  A my ne. Rozhodneme se, že chceme svůj dům. Pozemky ve městě jsou předražené, proto je jasné, že na vesnici. Stavební firmy jsou ještě předraženější, proto si ho postavíme svépomocí. Nejsme žádní balkoňáci, to zmákneme. Od té doby uplynuly už skoro tři roky. Pořád ještě bydlíme u tchýně a tchána.

Příště vám prozradím něco o pozemcích na vesnici. Připravte se na to, že jich má každá rodina spoustu, katastrální mapy nesedí a nikdo nechce nic prodat.