Peter Hoeg a jeho noc

Peter Hoeg je patrně nejčtenější dánský autor. Čeští čtenáři jsou z jeho knih zmatení, někteří je odkládají, jiní je navěky zařazují do repertoáru svých nejmilejších.

Hned jeho prvotina, Představy o dvacátém století, rozbouřila literární hladiny. Kniha je plná dějin a poměrně obnažuje dánskou společnost. Neobvyklá práce s jazykem a bezesporu bujná fantazie pravděpodobně tvoří piedestal jeho úspěchu. Zároveň kvůli nim mnoho čtenářů jeho knihy nedokáže dočíst. Jsou zmatení a přesycení. Možná by stračilo trošku ubrat plyn.

Dílo Cit slečny Smily pro sníh zajistilo autorovi celosvětovou proslulost. Mnozí čtenáři ale za nejoblíbenější z jeho knih považují soubor povídek nazvaných Příběhy jedné noci. Nakladatelství Argo, které jeho knihy u nás vydává, je vydalo v roce 1999. A znovu letos, v atraktivnějším kabátku.

Jak název napovídá, všech osm příběhů se odehrává jedné noci, a to v březnu 1929 („Jednoho říjnového dne roku 1939...jedné březnové noci deset let předtím...“). Aby to bylo zajímavější, možná zamotanější, mění se místa, ve kterých autor nechává rozbíhat děj jednotlivých textů.

Petru Hoegovi nelze upřít znalost světových událostí, všeobecný přehled a jistou orientaci v mnoha oborech. Čtenáři se někdy může zdát, že za ním lehce zaostává („Ve smutku se utěšil sršící logikou Bertranda Rusella, byl-li domýšlivý, přečetl si o jednom z nezdařených pokusů o geometrickou trisekci úhlu, a zmítala-li se jeho mysl v bouři, našel bezvětří a kázeň v Euklidových Základech“). Vztah k rodné zemi je mu pravděpodobně velkým zdrojem inspirace a stejně jako téma lásky a existence se vine celou knihou.

V jedné povídce mladý dánský matematik očekává pád afrického vlaku do propasti, v jiné zase mnich islámského řádu rozmlouvá v lisabonském přístavu s tanečníkem kodaňského divadla. Snad až poetické věty se střídají se syrovým popisem reality.

„...vržené světlo se odrazilo od velkého sklopeného zrcadla a dopadlo na její tvář, zakloněnou přes okraj velkého křesla. Protože byla z našeho pohledu obrácená, zdál se nám její výraz záhadný. Onu božskou bělost jsme ale viděli dobře. Nebyla to křídla anděla, nýbrž bílý zadek pajdavého houslisty, který stoupal a klesal, objevoval se a mizel, zvedal se a snášel na její vzhůru vytočený podbřišek. Na  místě jsme ztuhli, ale výraz v jejím obličeji byl úplně jasný, i Andreasovi. Křivil se touhou přirážet a zvolňovat zároveň.“

Někdy jakoby se zdá, že z jednoho odstavce by šlo vystavět několik příběhů s nespočtem hlavních postav. Jindy jste po pár větách naprosto literárně ukojeni a už nechcete dál. Pokračování v četbě přetluče příjemno, které jste nasáli z předchozích vět. Jelikož se nejedná o jeden příběh, ale soubor povídek, je vnímání ještě náročnější.

Rozhodně se jedná o zvláštní čtení. Pokud máte raději lehčí a stavitelnější, řekněme až vegetariánskou literaturu, tahle tučná a pořádně prorostlá sbírka povídek vás odrovná. Jestli ji zmůžete, budete dlouho trávit. Kdo si však libujete v masitém, těžkém a tučném, a dokážet si ho rozkrájet na slabší, snadněji rozložitelné části, gastronomický požitek může očekávat.