První dobrovolné čtení poezie

Jeden milý pán mi nabídl k nahlédnutí jeho knihy. Jako správný knihomol jsem je nadšeně přijala. Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že se jedná o POEZII!

S nostalgií vzpomínám na maturitní ročník, kdy nikdo nechtěl tu zpropadenou otázku dvacet pět z češtiny v obavách, že v básních zprofanovaných básníků nenajde to, co tam našla učitelka. A se s smíchem na film Marečku podejte mi pero – ...my přijdem blíž, my přijdem blíž...

Literaturu jsem ve škole milovala, ale když jsme probírali poezii, tak jsem raději pod lavicí četla prózu. Když nám učitelka vykládala, co tím a co kterým slovem vlastně básník myslel, vždycky jsme si společně s hrstkou uvědomělejších spolužáků říkali, jak to sakra může vědět. A zbytku třídy to bylo jedno.

Jelikož jsem odvážná a nechávám si vrtat zuby bez umrtvení, řekla jsem si, jdu do toho. Takže pane Lubomíre Müllere, děkuji za váš výbor z milostné poezie Čekanka i za knihu Láska je všechno, láska je nic. Jsou to mnou první pročtené knihy básní v životě.

Jelikož patřím mezi čtenáře hltaly, kteří bubnují prsty do stolu a nemohou se dočkat poslední kapitoly, aby mohli začít hned číst další bichli, děsí mě na poezii to, že se musí číst pomalu. Nebo si to alespoň myslím. Každý den kousek, popřemýšlet, druhý den pokračování. Nutno podotknouti, že jsem knihy dostala v době, kdy byl ještě sníh.

Jak už názvy napovídají, jedná se o poezii plnou lásky. Některé básně jsou vážnějšího ražení („Milování je vždy nahé, v tom je pravda bez konce, šaty dělaj člověka, však nahá těla milence.“), jiné vyloženě rozverné („...však když žena chce je polapen, každý muž co není vůl.“). I přes svoji premiéru musím uznat, že některé kousky mě zaujaly.

RÁNO

A ráno klopýtlo když z dveří noci vyšlo a v očích mělo plno lásky

Krátce se rozhlídlo a pak zpátky vrátilo se dosnít v náručí měsíční krásky

V některých případech se mi velmi líbila zvolená slova například v básni ZE ŽIVOTA MUŽE. Líbej mne jsem neolíbaná, hlaď mě jsem neohlazená, lízej mně jsem neolízaná, tiskni mne jsem neotisknutá, kousej mne jsem neokousaná, houpej mne jsem neohoupaná, otři se o mne jsem neotřelá... Jindy se mi zdálo, že autor vyloženě sklouzává ke kýči („Neznám hezčí jméno nežli je Janička, jako by slamáček zdobila pentlička.“).

Láska je všechno je hrozně graficky zpracovaná. Potištěné desky zevnitř, nekvalitně zpracované barevné fotografie, amatérsky upravené písmo a text, to jsou fakta, která mě dokáží do knihy odradit. Čekanka, která vyšla o tři roky později a je mimo jiné i ilustrovaná českými výtvarnicmi,  je na tom již o poznání lépe.

Jsem ráda, že jsem četla poezii. Děkuji panu Lubomírovi, za příležitost. Možná už nebudu oddělení poezie obcházet obloukem.